…aneb Výprava cukroušků kolem Cukráku.
Kdo nevěří, ať tam běží, hned po přečtení, každý uvěří.
Celé to začalo v pátek 28.1.2011 o půl šesté večer. Autobus č.129 nás dovezl na místo výsadku. První blesky z foťáku oslepily naše oči. Vydali jsme se na cestu. Ze začátku nás bylo pět a sice já (Niva), Kutil, Čil, Paštika a Sekáč. První kroky nám šli z vesela. Žádný sníh v botech, žádné promočené, zmrzlé a uťapané nožičky, batoh se nese zlehka a nálada srší vtipem. Před námi svítil do tmy vysílač „Cukrák“. 
Dostat se k němu bude první část cesty. Uteklo to docela rychle, prvních pár kopečků, pěkný výhled na zářící Vranou nad Vltavou a hned jsme stáli u rozcestí „Pod Cukrákem“. Vydali jsme se dál a hned špatně. Naštěstí jsme brzy zvětřili špatný směr, vrátili se a vydali se správnou cestou. Když jsme sešli do Jíloviště, čekalo nás velice milé překvapení. Hned na konci lesa stálo všem známé žluté auto „Family frost“. Neváhali jsme ani vteřinu, zaklepali na okýnko auta a koupili si zmrzlinku. Příjemně jsme překvapili paní řidičku (prodavačku), zchladili žaludky a šlapalo se dál. Cesta nás zavedla na Černolické skály, ze kterých jsme toho bohužel moc neměli, poněvadž byla všude tma. Začali se ozývat první únavy, první vyčerpané pohledy, mokré botičky a otlačená záda. Krátká pauza v zastávce MHD vše napravila. Čekala nás dlouhá a úmorná cesta na Skalku. Barokní areál nad místem našeho dnešního útočiště a sice nad Mníškem pod Brdy. Na Skalku jsme dorazili ve značně unaveném a vyčerpaném stavu. Do Mníšku jsme zavítali až v čase 23:30. Rychlé odemčení klubovny, vaření večeře, snad i nějaká večerní hygiena a šup na kutě. Není lepšího spánku než po aktivním odpočinku.
Následující den vyjádřil Sekáč svůj ne příliš dobrý zdravotní stav a že by rád odjel domů s vlčaty. Bylo mu sděleno, že pokud vzdá výpravu, provedeme mu nějakou rošťárnu. Uvidíme, jak to dopadne. Kolem 11. hodiny dopolední jsme se sešli s vlčatama se Slimákem v čele. Kluci měli za úkol vyfotit se se Slimákem se spodním prádlem na hlavě. A jak se řeklo, tak se i stalo. Vydali jsme se pak společně na Kytínskou louku, 
kde se konal 42. ročník Zimního přechodu Brd. Na této akci nás napadla perfektní věc. Aby to Sekáč neměl tak jednoduché s odchodem, dali jsme mu do batohu dva kameny, které jak jsme se později dozvěděli, našel až doma. Vyšlo to 🙂 Po skončení programu jsme se zase rozdělili. Vlčata se Slimákem a Sekáčem s kameny vyrazili směrem na Řevnici, zatímco naše kroky se ubíraly po červené turistické značce na Stožec. Cesta ubíhala rychle, byli jsme tam co by dup. Vzhůru dolů po modré a pak po zelené do Dobříše. Dorazili jsme trochu dříve než bylo v plánu a proto jsme museli čekat na odemčení klubovny. A věřte mi, čekat 20min. v takovém mraze zpocený po celodenní cestě, žádná sranda. Do klubovny jsme vstupovali ve značně vyklepaní. Přivítala nás klubovna na plyn. Plynové topení, plynové světlo, plynový vařič. Zkrátka plynová klubovna 🙂 Vzduchem zavoněla vůně jídla, žaludky dostaly svůj denní příděl a šlo se na kutě. Klubovna byla sice vytápěná, ale kosa tam byla solidní 🙁
Čekal nás poslední den. Rozhodli jsme se zatnou zuby a putovat ještě dál. Cílem byl altánek „Králova stolice“. Cesta byla krátká a času dostatek, více jsme se tedy kochali cestou a vychutnávali si odpočinek. Netrvalo dlouho a dorazili jsme do Mokrovrat, odkud nám jel vlak domů do Prahy. Přišli jsme ale o hodinu dříve a tak jsme se rozhodli uvařit si čaj po trampsku. Lihovárek zvesela plápolal, v ešusu tál sníh a Kutil vyrazil nasbírat listy maliny. Čaj to byl zajímavý. Ochutnal jsem, ale moc jsem tomu nedával. Vlak nás odvezl zpět domů, kde jsme se všichni rozešli do svých domovů.
Fotografie z naší výpravy můžete shlédnout v naší střediskové FOTOGALERII.
Niva
31.1.2011