Jak to všechno začalo?
Bylo nebylo, za devatero horami, za devatero lesy, žila jedna slečna, která se jmenovala Alena Dvořáková, ale mezi skauty ji nazývali Tin. Chtěla založit svůj skautský oddíl a náhodou se setkala s neslyšící Lucií Půlpánovou–Sedláčkovou (Cvrčka) a Františka Půlpána (Tíška) a společně dostali nápad založit skautský oddíl pro neslyšící děti.
Pustili se do toho s chutí. Nejdříve pozvali asi 10 neslyšících dětí na skautskou výpravu se slyšícími a protože se zdálo, že se to dětem docela líbí, zahájili na podzim roku 2000 pravidelnou oddílovou činnost.
A jak to bylo dál?
Napřed jsme se scházeli v klubovně v Hloubětíně, která patřila 35. oddílu Práčata. Je to malý, romanticky zařízený domeček u velkého hřiště, takže tam bylo hodně prostoru na nejrůznější hry a průzkumy:-!. O víkendech jsme jezdili na výpravy–na jeden i více dnů. Postupně jsme navštívili snad všechny chaty členů oddílu, seznámili se s babičkami a dědečky, a využili jsme také možnosti jet do skautských kluboven v jiných místech.
A jak to vypadá teď?
Z těch malých roztomilých dětiček, které začínaly v tomto oddíle, vyrostli dospělí roveři a rangers, kteří nechtěli nechat zaniknout jediný skautský oddíl pro neslyšící děti v ČR.
Rozhodli se, že zkusí udělat nábor nových dětí, budoucích vlčat a světlušek. Že se to povedlo, byla velká zásluha Marie Pangrácové (Ježi), dalších roverů a rangers (Smíška, Oříška, Želvy, Lukáše, Kačera, Křečka aj.) a vedoucích (Tíška, Tin, Mumry, aj.) a zatím takhle fungujeme.
