Na sněhu a na blátě
O podzimních prázdninách se Velká Medvědice vypravila na vícedenní výpravu do Manětína, kde nám poskytla přístřeší paní Vernerová, maminka Ency.
Jak podzimky popsaly zúčastněné skautky, se můžete dozvědět zde :
Okolo hřibitova cesta uvozová šla tudy plakala mladá hezká vdova . Ale toto opravdu není náš případ. Čimi řekla, že se půjdeme projit ven. Asi tak za půl hodiny jsme měly připravené svoje pitíčka, svačinky, pláštěnčičky a mnohé další a mohlo se vyrazit .Kráčely jsme jen tak po náměstí a potkávaly lidi v kabátech i bez kabátu s bundami i bez bund s čepicemi i bez čepic .A jako správné skautky jsme všechny pozdravily.Když jsme prošli celím tímto náměstím přišly jsme na prašnou cestu kde vdáli stál mohutný rozcestník NEČTINY 6 kilometrů . Ale tak co vydaly jsme se tedy dál po prašné cestě . Cestou jsme se i popraly . Pár modřin bylo ale co to je přece jedno :DDDDDD. Poté co jsme si nabarvily pusu na modro od borůvek jsme považovaly za vhodný jit dal . Cestou jsme hrály schovku ale já měla bílou bundu takž nic . Zastavily jsme se na hřbitově až jsme došli na náměstí v Nečtinách.Daly jsme si svačinky a šly dál .cestou jsme pak hraly ještě spousty her . Šly jsme lesem a pořád jsme se otáčely kdyby náhodou za náma někdo šel ale nikdo nešel UF. Došly jsme opět na zaprášenou cestičku k rozcestniku když jsem tam tak stala tak mi celé město připadalo kouzelné všude svítila světla . Domu jsme přišly kolem 7 večer . (Bětka)
Pátečního rána jsme vstaly velice brzy, to se však neobešlo bez všelijakých stížností, kleteb a protestů na adresu nebohé Čimi, které toho dne připadl velmi nesnadný úkol nás řídit. Ale i přes tyto nesnáze jsme nakonec vyšly z „našeho“, domu a zamířily jsme k zámecké zahradě. Tam na nás už čekala správkyně zámku, byla prostření výšky, tmavých lehce kudrnatých vlasů kratšího sestřihu a očí nejasné barvy. Ihned nám vrazila hrábě do rukou a hnala nás na zahradu. A tak jsme se chtě-nechtě pustily do hrabání.Listí bylo doopravdy velmi mnoho, ale my jsme se pustily se strojenou chutí do práce. Hrabaly jsme společně se správkyní a s průvodkyní. Celou dlouhou půl hodinu jsme hrabaly, jako kdyby nám šlo o holý život. Ledva, co jsme se na chvíli ležérně o hrábě opřely, tak na nás zaútočila kobra v podobě správcové, která si zřejmě myslela, že stále žijeme v době feudalismu a začala nám vysvětlovat, že bychom měli spíše pracovat než se bavit. Raději jsme ji poslechli, protože vypadala velice nebezpečně. A tak jsme pokračovaly v hrabání až do chvíle, kdy Maruška dostala nápad, že se budeme fotit s padajícím listím. Byl to vynikající nápad a fotky se nám doopravdy povedly, kamenem úrazu však byla skutečnost, že jsme potom skočily do hromady listí a přitom se nám podařilo ztratit hrábě. Správcová nás začala probodávat svými vražednými pohledy se slovy, že ty hrábě sály mnoho peněz*. Prohledaly jsme list po listu celou hromadu, ale hrábě jsme stále nemohli najít, k našemu štěstí se nakonec ukázalo, že byly opřeny o jeden z mnoha zámeckých stromů a tak jsme po tomto incidentu pokračovaly dále v hrabání. Když tu začala správkyně po nějaké době seznamovat Čimi s průvodkyní způsobem hodícím se k dětskému doprovodu na pískoviště. Ale i přes toto špatné uvedení si začaly mezi sebou povídat. Konečně však nastala ona vytoužená chvíle, kdy jsme po celých dvou hodinách mohly přestat s hrabáním a po zásluze jít zdarma na prohlídku zámku.Interiér zámku byl velice překrásný a vkusný. Prošly jsme řadou salónů, ložnic, chodeb a jiných místností, jejichž názvy se již ztratily z mé nepříliš dobré paměti. Nebudu zde popisovat každičkou místnost, která na zámku byla, protože si je jednak nepamatuji a jednak by vás to asi příliš nebavilo milí čtenáři. Proto zmíním jen některé místnosti. Nejprve větší místnost sloužící dnes k svatebním obřadům s dokonalými freskami, zpodobňujícími čtyři roční období a čtyři etapy lidské života. Poté malou knihovnu s vycpaným sokolem a jinými opeřenými tvory a s velice těžkou kovovou pokladnicí, kterou jsme stěží nadzvedly nad zem. Nebo jídelnu s překrásným porcelánovým servisem věnovaným tamnímu hajnému a jeho ženě, z něhož nechyběl ani jediný kus. A také nezapomenu zmínit podlouhlou chodbu spojující kostel se zámkem lemovanou obrazy rodiny majitelů zámku, z nichž jsme si tropily nemístné žerty, snad nám to nakonec odpustí. Snad za zmínku ještě stojí přenádherné barokní schodiště s alegoriemi čtyř přírodních živlů a stropem zdobeným malbou zámku v jeho zamýšlené leč neuskutečněné podobě. Celou prohlídku nám zpříjemňovala průvodkyně svým bezchybným projevem, který zaujal i ty, které nejsou zrovna nakloněny vědě historické. (Eva)
Ne ochotně jsme se přesunuly do zimy a začaly jsme si vysvětlovat pravidla té neúžasnější hry z celého víkendu. Jmenovala se Bang v ulicích! Vím, že to zní hodně děsivě ale nebojte se nikdo u toho doopravdy nezemřel. Rozdělily jsme se na 2 silná družstva, která byla ve složení: Trp, Bětka, Eva a 2. Tým: Paki, Maruška a Šerloka. Každý tým měl 3 členy a každý člen představoval jednu hrůzostrašnou postavu z karetní hry Bang- Šerif, pomocník šerifa, odpadlík, civilista a bandita. Každý ale nemohl zabít každého a nikdo nevěděl, kdo je jeho protivník, který se k němu blíží a tím to bylo ještě strašidelnější. Cílem hry bylo mít co nejvíce dolarů, které se daly získat pouze krádeží tajného dokumentu. Hra byla zábavná, strašidelná, studená a šlo v ní o dobrou taktiku boje. Vyhrál sice tým s Trpem,Evou a Bětkou, ale jen těsně a druhý tým si samozřejmě vedl taky velice dobře a tak bych jim tímto článkem chtěla vzdát poklonu. (Šerloka)
Po dlouhým dnu, když jsme došly do chaty, řekla nám Bára, že si na plátno nasprejujem podobizny A. B. Svojsíka a Baden-Powella. Každá si to zkusila nejdřív na noviny a nakonec většinu dělala Šerla. Povedlo se to. Šerloka se pak rozhodla si na své „pracovní“ tričko udělá Svojsíka. I to se zdařilo. Přiložily jsme jedno to plátno ke zdi, vyfotily a poslaly Ency a úmyslem jí vystrašit, ale todle se zrovna nepovedlo.. 😀 Pak jsme se šly podívat z oken na to, jak začla krásná vánice a doufaly, že to vydrží do druhého dne.. To přání se vyplnilo, ale na konci druhého dne, jsme začly sníh na chvíli nenávidět.. Ale vydrželo to jen asi dvě hodiny, dokud jsme se nezahřály. Večer jsme si chtěly pustit americký film o skautech se skvělým obsazením. Jenže fungovaly pouze titulky nebo zvuk. Dlouho jsme přemýšlely co z toho je lepší. Nakonec jsme se na to vykašlaly a pustily si starý dobrý „Ať žijí duchové“. Bohužel jsme nebyly dostatečně vykecané, takže z filmu toho moc nebylo, prostě jsme komentovaly všechny chyby a všechno co se dalo! 😀 Ale film známe nazpaměť všechny, takže to nevadilo. Nejlepší scéna byla podle nás, jak šla Leontýna s taškou. Po filmu jsme zalehly, chvíli kecaly a šly spát. 😉 (Maruška)
V sobotu nás čekal celodenní výlet na Rabštejn
Ráno, když jsme vykoukli z okna, bylo tam bílo. Všude sníh. A to je teprve říjen… Po otevření okna jsme zjistili, že je taky docela zima… Všichni jsme si na sebe nasoukali co nejvíce vrstev, aby nám nebyla zima a vyrazili jsme. Já protože sem si zapomněla legíny, jsem měla jen džíny, triko, mikinu, bundu, šálu a rukavice. Zdá se to hodně ale, když jsem vyšla ven, už mi to tak hodně nepřišlo. Byla pořádná zima. Všichni jsme vyrazili. Ve sněhu se chodí dost špatně a i dost pomalu takže jsme moc rychle nešli. Asi 5 km za Manětínem jsme hráli hru. Byli jsme rozděleni na dva týmy. A všichni si zastrčili za kalhoty šátek. A úkolem bylo ukrást někomu z druhého týmu šátek a zároveň si bránit svůj. Můj tým vyhrál. Taky jsme párkrát přeskakovali potok. Mě se párkrát povedlo do toho potoka šlápnout takže sem měla mokro v botách 😀 Na Rabštejn jsme ale bohužel nedošli protože bychom už nedošli domů za světla. Tak jsme na rozcestníku místo na Rabštejn odbočili na pohřebiště. Podívali jsme se na nějaké významné pohřebiště a šli jsme zpátky. Když jsme přišli byla jsem úplně promrzlá a měla jsem rudé nohy. Ale výlet se mi líbil. Viděli jsme nádhernou zasněženou krajinu. (Pakita)
