Netušily jsme, jak těžko to bude. Ale zvládly jsme to !
Následuje shrnutí akce, jak jej viděl pověřený pracovník NASA:
V pátek 8. listopadu dorazilo na námi pořádaný konkurz více účastníků, než jsme předpokládali. Ne že by tedy všichni věděli, proč tu jsou – ale možná to tak koneckonců bylo lepší. Čekala je totiž strastiplná cesta: tehdy ještě nikdo nevěděl, jak moc.
Cílem našeho pátečního setkání bylo vycvičit malou skupinku kosmonautů, kteří se v rámci našeho přísně tajného projektu na záchranu lidstva měli následně vydat do hlubin Vesmíru, daleko za hranice naší sluneční soustavy, aby zde objevili planetu vhodnou pro život. Prověřovalo se všechno možné: budoucí astronauti se učili pohybovat ve skafandru, na speciálním trenažeru si vyzkoušeli stav beztíže, předváděli své vlastní modely raketoplánů či překonávali ponorkovou nemoc v raketě fotbalem. Na závěr potom symbolicky sepsali své vzkazy vesmírným civilizacím na střepy květináče, který si předtím – nutno podotknout, že se značnou chutí – rozbili. Zmíněný květináč se nyní nachází ve fázi slepování a časem do něj zasadíme první květinu, kterou na nové planetě nalezneme. Věříme, že se stane symbolem našich budoucích přátelských vztahů s jejími obyvateli, ať už to budou lidé, roboti či rozplizlé příšerky s množstvím očí, uší a končetin.
Ráno v sobotu 9. listopadu se vyznačovalo počasím zcela nevhodným k jakýmkoli výpravám. My z NASA ovšem naše naplánované odlety nerušíme, ani když trakaře padají! Skupinka odvážných kosmonautů tedy vzlétla a nám v řídícím středisku nezbylo než držet jim palce na rukou i na nohou.
Následuje záznam vůdce kosmonautických posádek Orion a Jupiter:
Přistání na planetě s pracovním názvem Křenice proběhlo hladce, stejně tak jako následný přesun do blízkých lesů (které ovšem některým členům výpravy zrovna blízké nepřipadaly). Zde jsme nejprve důkladně prozkoumali terén, přičemž museli všichni naši astronauti prokázat ty nejvyšší kvality, ať už šlo o schopnost neslyšně se plížit, skrývat se v podrostu, vyhýbat se zrádným bažinám či nalézat nenalezitelné.
Po zjištění, že planeta je až na pár srnek a datlů zřejmě neobydlená – a po vydatné pauze na oběd – jsme si o kus dál vystavěli dvě zcela výstavní, ovšem samozřejmě jen provizorní obydlí, na nichž si obě posádky daly velice záležet. Záhy jsme ovšem i ta museli s těžkým srdcem opustit, neboť povinnosti a vědomí, že osud lidstva teď leží na našich bedrech, nás poháněly stále dál. S nemalými obtížemi jsme zdolali dravou řeku a přes veškerá očekávání jsme se na druhý břeh dostali se suchýma nohama. Zde bylo posádkám povoleno krátké rozptýlení hrou zvanou Sirény, čas ale kvapil a bylo třeba dorazit ještě před setměním zpět na základnu: pospíšili jsme si tedy a výpravu zdárně zakončili nečekaným nalezením zcela jistě lidského obydlí, v němž jsme si uvařili čaj a kávu a zkonzumovali sušenky (děkujeme rodičům, že jimi své kosmonauty tak bohatě vybavili).
Posilnění a zahřátí jsme nakonec nasedli do našeho starého dobrého raketoplánu a vydali se na cestu zpět na Zemi. Povoleným ztrátám jsme dostáli, úkol splnili, a zablácení, unavení, ale spokojení, jsme dorazili do řídícího střediska, kde už na nás čekal čestný výbor rodičů a zástupců několika světových organizací. Sláva nám a sláva NASA!
Konec hlášení.
