Je říjnová neděle. Venku pošmourno.
Jsem v klubovně už od rána a právě dokončuji draka Šmaka na střediskovou Drakiádu. Přece to nevzdám, i když za náš oddíl půjdu tentokrát sama. Blíží se desátá a začínají se hrnout Potkani a dodělávat své draky. Ti dva nejmenší pomálovávají dráčka Mráčka, zatímco starší živě gestikulují nad jinou konstrukcí. Přicházejí další a další členové oddílu s rodiči, kteří se dožadují jakýchsi instrukcí a vedoucí se jim musí věnovat.
Chvíli to vypadá kolem dvou velkých stolů na pořádný zmatek-někdo chce barvičky, jiný neví, jak přichytit na kostru draka průsvitnou fólii místo papíru, ale za chvíli už všichni sedí a vyrábějí. Za dvě hodiny zvládnou draky potáhnout, slepit, nechat uschnout, pomalovat i vyrobit z krepáku bábrlata na ocasy. Na tom všem by nebylo nic divného, ale…Potkani jsou oddíl neslyšících skautů. Včetně vedoucích. A když je třeba něco vysvětlit, musí se znakovou řečí.
Když se na ně dívám, mám vždycky pocit, že je to dorozumívání neskutečně pomalé a zdaleka nevyjádří všecko přesně. Ale vlastně právě proto je obdivuji, co všechno dokážou:-).
Jsou dvě hodiny odpoledně. Zdolávám poslední metry kopce nad Žižkovem a sotva dechu popadajíc, zdravím se s vedoucími, kteří pozorují dračí rej na louce. Medvědice, Rysové a Potkani už jsou tu taky.
V první soutěži se hodnotí nejkrásnější drak. Každý může své tři body některému přidělit. Obdivuji usměvavého Mráčka s dlouhým ocasem a vyplazeným jazykem, na jednom z foliových draků roztahuje páv svůj barevný ocas, u mne boduje i červená krabice, která nevydržela jeden ze zkušebních letů a už nepoletí.
Další soutěž je v délce dračího letu. To je ovšem poněkud zapeklitý úkol. Organizátoři totiž zapomněli objednat vítr. Nelítají ani kupovaní a léty prověření fenoméni. A tak kluci a holky neúnavně brázdí louku na vrcholku kopce a délka letu závisí spíš na délce jejich dechu. A přece-ve chvíli, kdy jen trošinku fouklo, třepetá se nám nad hlavami -dráček Mráček.)
Pak se hraje pár her, ale těch se vzdávám a beru draka…
Na schůzce ukazuji fotky z Drakiády. Nejmenší Jolanka, která jako jediná slyší z Potkanů chodí na schůzky i s námi, se rozzáří jako sluníčko:
„Víš, kdo byl vítěz?““.
„To tedy nevím, nečekala jsem na vyhlášení…“
„No přece Mráček:-)“
„A co jsi udělala s dortem? (hlavní výhra)„
„Rozdělila jsem se s Potkany, “ usmívá se. „Byl moc dobrej, borůvkovej…“
A jak to všechno dopadlo?
Více ve fotogalerii našeho střediska.
22.10.2012
Michaela Kateřina Rocmanová
původní článek na ADAM.cz